Marmot RockJoy ChanTengri Expedition

Povídání o expedici ChanTengri, kterou podnikla Horolezecká škola RockJoy.


Podle mnohých je Chan Tengri nejhezčí horou světa. Nachází se v pohoří Tian Shan na hranicích Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Její 7010m vysoký vrchol je druhý nejvyšší v tomto pohoří. Je považována za nejsevernější sedmitisícový vrchol a vystoupat na něj není vůbec jednoduché. Poprvé se to podařilo ukrajinské skupině horolezců v roce 1931.

Pochod po ledovci směrem k prvnímu táboru.

Vrchol Chan Tengri mě lákal již od doby, kdy jsem přičichl k výškovému horolezectví na Pik Leninu (7134m). To už je ale pěkná řádka let a touha vyrazit na pořádnou expedici stále rostla.

Tak vznikl nápad uspořádat Marmot RockJoy Khan Tengri Expedition. RockJoy je Horolezecká škola, která se zabývá všemi druhy horolezeckých kurzů (pro začátečníky i pokročilé, akcemi u nás i v zahraničí). Je velmi blízce spojená s firmou Marmot, která vyrábí vybavení a oblečení do přírody.

Přípravy jsme zahájili dlouhé měsíce před odletem, tak ostatně začíná každá expedice. Vyřizují se letenky, víza, povolení nutná pro vstup do vojenských zón, zařizují se transporty auty a vrtulníkem, to vše pro 5 horolezců, kteří se na Marmot RockJoy Khan Tengri Expedition přihlásili.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat potřebnému vybavení. To je při expedičním lezení velmi důležité. Musí být vysoce funkční, lehké a odolné. Po mnohaletých zkušenostech používám na svých lezeckých akcích vybavení a oblečení Marmot, které splňuje mé náročné požadavky.

Na letišti v Praze Ruzyni se postupně scházíme ráno 14. července a budíme rozruch množstvím vybavení. Kromě teplého oblečení a jiného materiálu si vezeme i expediční jídlo Travellunch. Na 3 týdny vysoko v horách je toho opravdu hodně. Každý máme nadváhu přes 25kg, to ale díky skvělé cestovní kanceláři GO TRAVEL nemusíme na letišti řešit.

Do Bishkeku, hlavního města Kyrgyzstánu, přilétáme druhý den brzy ráno. Radost mi dělá to, že všichni máme všechna zavazadla a dopředu dohodnuté auto čeká před letištěm.

V Bishkeku máme jeden celý den na odpočinek, nákup zbylého jídla a vybavení, ale hlavně na návštěvu místních kulturních zařízení (hospod). Bishkek je relativně velké město, které má přes 1 milion obyvatel. Hovoří se zde převážně rusky, což mně s nulovou znalostí ruštiny dělá nemalé potíže.  Za shlédnutí stojí asi jen Osh bazar, velké tržiště, kde se dá sehnat téměř vše.

Z Bishkeku se musíme dostat autem do Karkary a dále již vrtulníkem na ledovec Jižní Inylchek. Téměř 500km cesta je dlouhá a úmorná. Je strašné horko a silnice jsou plné výmolů. Jedeme jen s dvěma přestávkami přes 8 hodin. Cestou nás kontrolují vojáci ve vojenské zóně u hranic s Kazachstánem. Víza máme jen do Kyrgyzstánu, do Kazachstánu bychom je neměli potřebovat. I když máme potřebné dokumenty v pořádku, vždycky mám z podobných kontrol strach. Člověk nikdy neví, o jaký úplatek si vojáci řeknou a za jak dlouho vás pustí dál.

Cesta autem končí v podhůří Tian Shanu v místě zvaném Karkara. Zde je několik jurt a velký kazašský tábor. Místo je přímo na hranici, kterou tvoří horská řeka. Na kyrgyzské straně jsou jurty s heliportem, na kazašské straně je tábor. I přes to, že nemáme víza, jdeme do tábora a stavíme stany na louce. Vrtulník má odlétat ráno v 7 hodin a nám nezbývá než jít brzo spát, budíček ráno bude nemilosrdný.

Před 7 hodinou jsme připravení a zabalení a čekáme na odlet. Do základního tábora letí relativně málo lidí, ale i tak letíme až druhým letem. Pro nás je to velká výhoda. Vrtulník je poloprázdný a nemusíme platit nic za nadváhu. To nám ušetří spoustu peněz, které můžeme v Base campu propít. Taxa za 1kg nadváhy je 3 Eura, a to už je při naší výbavě znát.

Vrtulník, který létá do BC.

Vrtulník je starý vojenský typ pro alespoň 20 osob a jejich zavazadla. Kromě našich expedičních věcí nakládáme i proviant do základního tábora: ovoce, zeleninu, chleba, vajíčka a spoustu CocaColy. Cestou se kocháme nádhernými výhledy na zdvihající se krajinu. Nejprve letíme zeleným údolím, pak se kopce začínají zvedat, až jsou okolo nás jen mohutné zaledněné vrcholy. GPS ukazuje rychlost okolo 200km/ hod a maximální výšku 5000m.

Base camp na ledovci Jižní Inylchek nás vítá množstvím čerstvého sněhu. Představoval jsem si kamennou morénu a ne, že budu hned po kolena ve sněhu. Rychle vykládáme všechna zavazadla a ta svá odnášíme na určené místo.

Tábor se nachází ve výšce 3987m na rozhraní dvou údolí. Jedno směřuje k Chan Tengri, druhé k Piku Pobedy. Base camp je rozdělen na dvě části - ta větší je určená horolezcům, kteří mají zaplacený plný balíček služeb, tj. stany, jídlo a místního horského vůdce. Ostatní, kteří nemají zaplaceno nic nebo jen část, spí ve vlastních stanech mimo hlavní tábor.

V táboře není ještě moc lidí. Díky množství sněhu a špatnému počasí se sem zatím nikdo moc nehrne.

Pro naše tři Marmot stany si vybíráme místo kus stranou od většiny stanů a malý kousek od kadiboudy. Úprava plošin je docela namáhavá. Jednak je hodně sněhu, který se díky teplu mění v rozbředlou kaši, jednak nadmořská výška dělá své. Stany navíc musí být řádně ukotveny a zajištěny proti silnému větru a nepříznivému počasí.

V základním táboře.

První dny se jen tak rozhlížíme po okolí. Někdo ze stanu, někdo už z cesty po ledovci směr C1. Pořád je krásné počasí a dokonce je to trochu otrava. Přes den je nesnesitelné horko. Slunce pálí a není se kam schovat. Ve stanu je také nesnesitelně - jednou jsme uvnitř naměřili 61°C. Horko uvnitř nakonec řešíme položením stříbrné folie na stan a spacáky. Touto izolací jsme srazili teplotu na snesitelných 40°C. Venku se také moc být nedá, protože slunce rozpaluje vše, čeho se člověk dotkne. To odnáší Tomáš, který si nenamaže nohu a slunce mu udělá spáleniny mezi páskami u sandálů. Čas trávíme úpravou tábora, vařením a chozením po slack line.

Slackline v základním táboře.

Občas nás vyruší lavina, kterých padá v okolí spousta. Hlavně z Pobedy to lítá a některé jsou obrovské. Valí se údolím několik kilometrů širokým a ne a ne se zastavit.

První postupový tábor je vzdálený cca 7km, podle toho, jak přesně trefíte cestu. Přesun probíhá víceméně po rovině a je velmi zdlouhavý. První cesta nám trvá přes tři hodiny. Nejprve je potřeba překonat kamennou morénu, plnou zbytků po předchozích táborech, a pak se vyhýbat ledovcovým trhlinám. Stany stavíme opět na sněhu, a to ve výšce 4300m.

Tábor C1 v 4300m.

Z tábora C1 do C2 je to relativně kousek, ale s převýšením přes 1100m. Také končí lehký chodecký terén a začínají náročnější pasáže. Problematické je místo zvané Hrdlo, kde je velké nebezpečí pádu ledu a kamenů. Je to nejobávanější místo na hoře a každý rok si vyžádá několik zraněných a někdy i mrtvých. Základní pravidlo je vyrazit co nejdříve, ideálně okolo 1 hodiny v noci. To je led zmrzlý a nebezpečí, že vám spadne na hlavu, je menší. Cesta vede prudce do kopce mezi séraky a trhlinami. Značená je trasírkami, což jsou dřevěné tyčky s červenou vlaječkou. Místy jsou přes obtížná místa natažená fixní lana, která usnadňují postup.

Naše výprava se dělí na dvě skupiny. Kluci chodí ve čtveřici, já chodím ve dvojici s Evou. Klukům se daří dříve aklimatizovat, a tak docházejí do druhého tábora ve výšce 5400m první. Spojení udržujeme vysílačkami, které fungují tak na půl. Není moc rozumět, co kdo říká, hlavní je vědomí, že něco říká. Snažím se dávat klukům předpověď počasí a oni nás zase informují o stavu postupu a výstavbě postupových táborů. Postupně se dostávají pod velikou převěj téměř v 5900m, kde je třetí výškový tábor.
Oproti předchozím táborům je C3 opravdu miniaturní. Horko těžko se sem vejde jen 5 stanů. Ty jsou zato dobře kryté proti větru, což činí pobyt v táboře snesitelnější.

Na kopci se různě střídáme. Postupně dorazilo do základního tábora množství lidí, kteří bojují o vrchol. Většina využívá expediční styl výstupu. Postupně se aklimatizují při budování postupových táborů. Po dosažení C3 v 5900m si jdou na pár dní odpočinout do BC. Tam naberou síly pro útok na vrchol. Někdy se staví ještě čtvrtý výškový tábor v 6400m, ale to jen výjimečně.

 C2 v 5400m.

Stejný plán má i naše výprava. Kluci chtějí útočit na vrchol, my s Evou se potřebujeme teprve dostat do C3. Čas ani počasí nás netlačí. Jediné, co nám dochází, je jídlo, kterého jsme si nevynesli do C2 dost.

V rámci aklimatizace se vydáváme nalehko do C3, kde se přidáváme ke klukům a pak společně dál na hřeben. Na ten vede asi 40m fixní lano. Je to strmý úsek, který je v takovéto nadmořské výšce vysilující. Hřeben je jen pár metrů široký a jsou z něj krásné výhledy do Kazachstánu. Pod námi je jeden z táborů, který se používá k výstupu z druhé strany. Je vidět množství ohromných ledovců a také ostrý hřeben, kterým vede výstup na vrchol Chan Tengri. Chceme zjistit, jak hřeben vypadá zblízka, a tak vyrážíme k prvním fixním lanům, které začínají v 6100m. Jde se mi krásně, překvapuje mě, jak moc. Vrchol se zdá být kousek, ale zdání klame. Z hřebene je to přes 1000m lezení po fixních lanech.

Pohled na C3 v 5900m.

Postupně sestupujeme do táborů. Kluci zůstávají v C3, já s Evou sestupujeme do C2. Kluci by měli vyrazit ráno k vrcholu, my zpět do BC. Pro nás už to na vrchol moc nevypadá. Nemáme ani čas, ani vynesené jídlo. Ke všemu se má horšit počasí. Sestup dolů je neuvěřitelně rychlý, i když také únavný. Vyrážíme v 5 a v 7 hodin jsme již v C2. Tady balíme stan a pokračujeme směr základní tábor. Cesta s plným batohem je úmorná a strašně dlouhá. Vyčerpání z dlouhého pobytu ve velké nadmořské výšce je znát. V BC mě jako již mnohokrát před tím zachraňuje Coca Cola. Sušíme věci, odpočíváme, jíme, a hlavně držíme palce klukům, kteří se pokoušejí o vrchol.

Nakonec to dopadlo - dobře! Na vrchol se dostal z naší skupiny Radek Eschler a ostatní si přivezli své výškové rekordy. Kluci to otočili v 6400m, Eva v 6000m.

Času do odletu moc nezbylo. Balíme a užíváme si posledních pár chvil na ledovci. Let vrtulníkem máme zpestřený vážnou nehodou německého lezce, kterého zasáhla lavina. Vrtulník ho převáží do Karkary a my letíme s ním.

Zbytek expedice probíhá již v městském duchu: návštěvy hospod, nakupování dárků a nic neděláním.

Honza, Petr, Martin, Tomáš, Radek, Eva.