Marmot RockJoy Aconcagua Expedition 2015

Maipo a Aconcagua

Nápad jet na Aconcaguu se mi v hlavě povaloval už delší dobu, ale správný čas nastal až koncem roku 2014. Po několika týdnech příprav jsme s Tomášem připraveni odletět do Mendozy v Argentině. Moje cesta začíná hned po Vánocích, Tom dorazí až po Novém roce.

Mendoza je město známé především produkcí olivového oleje a vína. Sjíždějí se sem také horolezci z celého světa, kteří chtějí podniknou výstup na nejvyšší horu Ameriky Aconcaguu.

V dlouhých kalhotách a péřovce vypadám v Mendoze na letišti trochu exoticky. Je léto a 35°C. Zavazadla mám tak plná, že se mi tam nevejde ani kapesník, natož péřovka. Jsem tu o 5 dní dříve než Tom a nejraději bych hned vyrazil do hor. Nasát atmosféru místních kopců a trochu se aklimatizovat pro výstup na Aconcaguu.

Vulkán Maipo 5264m.

Na Gogolu Earth jsem si našel vulkán Maipo s výškou 5264m a relativně snadnou dostupností z Mendozy. Plán je jasný. Na letišti si půjčím auto, dojedu až kam to půjde, vylezu nahoru, slezu dolů a hurá pro Tomáše na letiště. Realita je nakonec, ale úplně jiná. Je hlavní turistická sezóna, těsně před Silvestrem a v Mendoze není snad jediné volné auto, které bych si mohl půjčit. Končím tedy v hostelu a vymýšlím náhradní plán. Na poslední den v roce se mi za 500 euro daří sehnat odvoz k laguně Laguna del Diamante, která leží těsně pod Maipem a je výchozím místem pro výstup. Z Mendozy je to 170km po asfaltové silnici, pak dalších 70km po prašných cestách vhodných pro auta 4x4. Po třech hodinách jízdy nás zastavuje zavřená brána a neúprosný strážce parku. Park je dnes zavřený, otevírá se až druhý den. Není šance, že mě tam pustí. Hloupá byrokracie mě štve, ale nenadělám nic. Vyhozené peníze a ztráta drahocenného času. Domlouvám se tedy s řidičem, že mě za dalších 140 euro vezme zítra znova.

Pokus číslo dva už dopadl úspěšněji. Brána parku je otevřená a já se blížím svému cíli. U vstupu do parku je potřeba vyplnit několik formulářů a dostanete tam vlastní očíslovaný pytlík na odpadky. Ten musíte při odjezdu z parku vrátit.

Od brány k laguně je to 55Km s časem jízdy přes dvě hodiny. Maipo je vidět již z dálky a při pohledu na něj se tají dech. Na břehu jezera je další stanice rangerů, kde je nutné vyplnit další formuláře. Rangeří vůbec nechápou, že chci jít na Miapo a ještě k tomu sám. Nabízejí mi vysílačku, abych jim mohl v případě potřeby zavolat a jsou neuvěřitelně hodní. Cesta autem ještě ale nekončí. Dá se dojet až na druhou stranu laguny, kde je malá policejní posádka. Ta hlídá přechod údolím do Chile, které je vzdálené jen 9km. Na stanici mě čeká již třetí vyplňování papírů. Vím, že na vrchol nemám šanci vylézt. Za 3 dny musím být pro Tomáše v Mendoze, a to je moc málo času pro výstup na pětitisícový kopec.

Vyrážím na 12km dlouhou pouť písčito kamenitou krajinou. Směr je jasný. Od policejní stanice je vidět, místo kde se nachází C1. Cesta, ale už méně. Jdu spíše podle intuice. Občas zahlédnu kamenného mužíka, který mi řekne, že jdu správně. Fascinuje mě prostor okolo mě. Nekonečná krajina, s jakou jsem si nikdy nesetkal. A vítr, který je všude přítomný. Je silný, studený a nenechá vás jít kam chcete vy, ale musíte se mu podřídit. Zkouším poslouchat hudbu, ale to nejde. Mám pocit, že mám být jen já a prostor. Je to místo, které mi Bůh nadělil, možnost užívat si, to co je někde hluboko ve mně, potlačené životem ve městě. Vím, že do hor patřím, tam jsem šťastný. Poslouchat hudbu je, jako být jim nevěrný. Sluchátka putují do kapsy a já ukrajuji těch 12km.

V C1 pod Maipem. Ukrutný vítr.

C1 stavím v 3600m. Bojuji s větrem a se zimou. Druhý den vstávám brzy. Chtěl bych dojít do C2, který je ve výšce 4300m a kousek dál, co to půjde. Cesta vede po suti, občas je potřeba překonat sněhové pole, které je tvořené sněhovými mužíky. Na pohled je to krásné, ale chodit se v tom nedá.

V C2 rychlá svačina a jde se dál. Nemám vrcholové ambice, mám málo času a přeci jen z 3600 do 5300 je to kus. Už ve 4400m si říkám proboha proč, co tu dělám, to je za trest. Cesta vede lávovou sutí. Dva kroky nahoru, jeden dolu. Dýchá se dobře, únava je v mezích možností, ale ta bezmocnost. Častěji zastavují a snažím se pít. Počítám kroky. Nejdřív 25, pak už jen 10. Zkouším najít lepší terén a ještě povylézt o pár metrů. 4810 Mont Blanc. To by mohlo stačit, ne? Vždyť normálně to chodí lidé do C1, pak do c2 a pak tedy na vrchol. Konečně pevná skala a trochu lezení. 4955m kráter sopky, sníh a vítr síly uragánu. Mačky na boty a po čtyřech směr vlastně ani nevím kam. Chvíli bloumám po ledové pláni. Je mi jasné, že 300m na vrchol nedám. Otáčím se. Dolů to jde neuvěřitelně rychle. Každý krok si prodlužují skluzem a v C2 jsem za hodinu a kus. Čím níže, tím se mi jde veseleji. Únava mě přeci jen dohnala a musím se více soustředit na krkolomné skoky v suti a velkých kamenech. Ke stanu v C1 docházím v pohodě. Ještě dojdu pro vodu a konec. Dolehla na mě únava, úpal, výška. Do stanu zalézám s bolestí hlavy a nechutí k jídlu.

Argentinská vlajka na policejní stanici pod Maipem.

Je třetí den v novém roce a já musím být ve 12 hodin na policejní stanici, což se mi daří s předstihem. Auto přijíždí přesně podle dohody. Do Mendozy dorážíme, tak akorát abych vyzvedl Tomáše na letišti.

Sestava je tedy kompletní a expedice může začít. První společný den máme vyhrazený na vyřízení permitů a nákupu zbylého vybavení. Hotelový pokoj se mění ve skladiště, kde balíme všechno do expedičních dufflů. Odvoz máme zajištěný do Punte del Incas, kde budeme nakládat zavazadla na muly. Máme dvě a 120kg materiálu.

Cesta pěšky začíná v místě Punta de Vacas. Je tu oficiální vstup do národního parku. Je potřeba se prokázat permitem a vyplnit potřebné dokumenty. Také zde dostanete očíslovaný sáček na odpadky. Pokuta při ztrátě je 400 USD. Naším cílem je základní tábor Plaza Argentina. Trek je rozdělen do třech dnů, celková vzdálenost 40km. Cesta vede kamenitým terénem a je velmi suchá. Silný vítr zvedá prach a písek, který se dostane postupně úplně všude. Každý večer se setkáváme s mulami, které nám nesou vybavení. Na lehko, ale rozhodně nejdeme. Každý máme 20kg batoh s věcmi, které se nám na muly už nevešly.

Vstup do národního parku.

Muly nám nesou vybavení.

Základní tábor Plaza Argentina je ve výšce 4100, a je to takové malé městečko. Většina lidí, kteří se na Aconcaguu vydají si zaplatí u cestovní agentury celý balíček služeb, a tak mají v BC veškerý komfort. Od internetu, přes sprchy, až po teplé jídlo 2x denně. Stan si stavíme kousek opodál od velkých stanů komerčních expedic. Večer při vybalování zavazadel, které přivezly muly zjišťuji, že mi chybí teplá péřovka. Přezka na bagu je rozbitá, pytel otevřený. Bunda musela vypadnout nebo jí někdo ven pomohl. Zkrátka a dobře bunda není. To výrazně ovlivňuje naše plány. Z původního plánu jít Přímou Polskou cestou volíme Falešnou Polskou cestu. Přímá cesta by byla bez pořádného oblečení velmi riskantní.

Základní tábor i s vlajkou.

Permity.

Odvoz sudů z latrín :-).

Nechceme ztrácet čas a rádi bychom, co nejdříve postavili C1 ve výšce 4950m. Jeden den musíme počkat v BC na lékařskou prohlídku. Ta není povinná, ale doporučuje se. V případě, že máte v permitu potvrzení od lékaře, že jste schopni výstupu, je vaše případná záchrana zdarma. Pokud se vyšetřit nenecháte platíte si záchranu z vlastní kapsy.

Výstup do C1 není dlouhý, ale je nepříjemný. Většinu cesty jdete sutí, která se vám sype pod nohama. Závěr těsně pod campem je velmi strmý. Odměnou je pak tábor, který je na krásném místě. Stavíme stan a zanecháváme zásoby jídla a vybavení. Vracíme se do BC.

V C1.

Cítíme se v dobré kondici a nálada je víc než dobrá. Nic nedělání v BC nás nebaví a zdá se, že vysiluje víc než lezení po horách. V BC je také velké teplo. Slunce všechno spaluje a ve stanu je 50°C. Vyrážíme proto hned další den znovu do C1, kde strávíme noc. C2 je další v pořadí. Terén je

opět suťovitý, ale už to není tak hrozné. Přibývající výška je znát, ale žádné bolesti hlavy se nekonají. Cestou potkáváme jen skupinu Kanaďanů, kteří jdou neuvěřitelně pomalu. Vlastně mám pocit, že tu všichni chodí nějak pomalu. C2 je ve výšce 4950m a je tu nádherný výhled. Pomalu se horší počasí a podle předpovědi, kterou máme z Čech nemá být další den o nic lépe. Počasí se má umoudřit až 13.1. v 8 hodin ráno. Rozhodujeme se udělat si odpočinkový den v C2 a 13.1. vyrazit k vrcholu. Počasí se opravdu kazí velmi rychle. Sněží a fouká neuvěřitelný vítr, s kterým bojují stany i lidi. Večer před výstupem to vypadá naprosto beznadějně. Přesto balíme a připravujeme věci na ráno. Nechceme nikam spěchat a vyrážet zbytečně brzy. Ráno ve čtyři hodiny nás budí výprava Kanaďanů, která vyráží k vrcholu. My hodláme ještě chvíli vydržet a vyrazit později. V sedm hodin se do tábora vrací kanadská skupina. Jsou celí zmrzlí, vypadají, jako sněhuláci. Venku je víc jak -20°C a stále silný vítr. Došli do 6100m a museli to otočit. My se nehodláme tak lehce vzdát a vyrážíme. V osm hodin vítr ustává a začíná nádherný den. Výstup není technicky nijak náročný. Znát je akorát velká nadmořská výška. S každým metrem se jde hůř a hůř. Žádná krize se, ale nekoná. V cca 6500m nasazujeme mačky. Cepíny ani lano nejsou potřeba.

V C2.

Na vrcholu.

Konečně vrchol. Výhledy do daleka a spousta lidí. Taky pocit z dobře vykonané práce a vědomí, že jsme teprve v polovině. Cesta končí až v táboře. Mám velkou radost, že jsme to s Tomášem zvládli nahoru, ale čeká nás ještě dlouhý sestup.

Cesta z vrcholu jde pomalu. Každý krok je, ale lepší a lepší. Rádi bychom sbalili C2 a ještě sešli do C1. To se nám bohužel nedaří. Dostavila se únava z výstupu a scházet dalších 900m je zbytečné. Konečně mě dostihla i lehká výšková nemoc. Bolest hlavy zaháním práškem a několika hodinami spánku.

Sestup do C1 a do BC byl už otázkou několika hodin. Dolů z kopce se jde neuvěřitelně rychle a po vrcholu i radostněji. Vědomí, že to máme úspěšně za sebou, a že nás v BC čeká ovocný kompot nám dodal potřebnou sílu.

Po výstupu si dopřáváme zasloužený odpočinkový den a chystáme se na cestu do civilizace. Trek si chceme zkrátit ze tří dnů na dva, tak že nás čeká jeden den 28km a druhý den 12km. Návrat mezi lidi je příjemný. Dlouhá sprcha v hotelu a pořádná večeře.

Výstup na Aconcaguu normální cestou není technicky náročný, ale pořád se jedná o téměř sedmi tisícový vrchol. Průměrná úspěšnost je pouhých 30%. Zaskočit vás může nejenom nadmořský výška, ale i extrémní počasí, které zde přichází velmi rychle. Pro sebe jsem si Aconcaguu nazval hned první den horou špíny a prachu. Většinou se pohybujete v suťovém terénu se spoustou jemného písku. Při každém poryvu větru se písek zvedne a dostane se všude. Do jídla, do stanu, do oblečení. Za pár dní si na to , ale zvyknete. Počítejte také s tím, že se při výstupu setkáte s velkým počtem lidí. Podle statistik se o vrchol každoročně pokouší přes 3000 horolezců a méně než 1000 stane na vrcholu. Určitě to není nejhezčí hora na světě, ale je nejvyšší na celém Americkém kontinentě, tak proč se na ni nevydat.