Lezení Thaisko - vytaženo z archívu

Pohled na Thaiwand wall. V této stěne vedou nádherné dlouhé cesty. Např. Orange Juice 7b+. Skrz horu vede jeskyně na druhou stranu pláže.

Začalo to tak, že jsem chtěl jet do Maroka. Ale protože se našla skvělá spolulezkyně, vydělaly se peníze a dostalo volno, padla volba na Thaisko. Je to přeci o kus dál a do Todry se dá jet i na podzim.

Letenky máme ( já Horáček a Rybiška Pavla ) na 31. ledna přes Prahu, Londýn, Hongkong a Bangkok až na Krabi.

Ještě ráno dobalujeme letní oblečení, šnorchl, 4 pytle magnezia CAMP, průvodce Lonely Planet a vyrážíme vstříc pěknému počasí.

V Londýně je mi díky bouřce trochu špatně, ale letadlo jsem naštěstí nepoblil. Cestou dál koukáme na zamrzlý Ural a v Hongkongu na orchideje.

Konečně, po 13 hodinách letu, Bangkok. Za tmy sháníme česnek, lék na mé bolení krku, a obdivujeme brzkou tmu, horko a smog. Švábi jsou úplně všude. Fakt hnus. V hotelu se mi daří propašovat stoleček z pokoje oknem na střechu a použít ho místo stativu. Stálo to za námahu, fotka vyšla.

Ráno letíme do městečka Krabi, které je výchozím místem pro náš cíl - poloostrov PHRA-NANG. Z Krabi se dá jet buď přímo lodí nebo dále po souši do AO-NANG a pak lodí. Jinak než lodí se na poloostrov nedá dostat. U mola si kupujeme lístek na loď a čekáme.  Člověku chvilku trvá, než pochopí mentalitu místních lidí. Že je pro ně čas nepodstatný a že i když máte lístek na longtail boat, která vás má odvézt na pláž, neznamená to nic. Tedy skoro nic. Můžete jet hned nebo taky za 3 hodiny, tak jako jsme jeli my. Čeká se dokavaď se loď nenaplní pasažéry nebo dokud se vaše peněženka víc neotevře a vy nevysolíte za lidi, co na lodi nejsou, ale být by mohli. To byl bohužel náš případ. Takhle pozdě odpoledne se loď nenaplnila a my museli platit za cestující, kteří na lodi nebyli. Boatman se snaží dohnat časovou ztrátu, a ukázat jakou má loď a místo 50 minut plujeme jen 30. Jsme, ale úplně mokří od vln valících se přes příď. To se nám vůbec nelíbí a pěkně nadáváme.

Letecký pohled na PHRA-NANG.

Railey nás vítá už z moře džunglí a obrovskými stěnami. Loďka staví 200 metrů od břehu, a protože už je večer, není zde žádný traktor, který by nás převezl na souš, nezbývá nám nic jiného než skočit i s bágly přes palubu a na břeh to dobrodit. Voda byla po pás…Trošku šok.

Tma přichází velmi rychle, a tak jdeme hned hledat ubytování a moc neřešíme cenu a pohodlí. Ubytování v Railay Highland Resort za  700 Bha i se snídaní + světlo, větrák, moskytiéra, a splachovací (!) záchod. Nádavkem gekon, netopýr a myš. No snad si zvyknem.

Poloostrov PHRA-NANG se skládá ze dvou hlavních částí. Východní část poloostrova je velmi luxusní a téměř bez skal. Zato západní část s pláží TON-SAI je skal plná a i prostředí je lezcům daleko přívětivější. Většina skal je v těsné blízkosti moře a tak není problém prokládat lezení s koupáním.

První den se jen tak rozkoukáváme a bojujeme se sluníčkem a časovým posunem. Lézt se chodí brzo ráno a pozdě večer. Přes poledne siesta a odpočinek.

Stěhujeme se za lepším lezením a levnějším bydlením na TON SAI do Andaman Nature Resort. Za 250 Bha máme větrák, moskytiéru, elektriku jen v noci a záchod ( nesplachovací ). Jako bonus jedovatou stonožku a všežravou krysu. Jo a taky mravence v posteli.

Lézt chodíme hlavně do okolí, prozkoumáváme sektory, kde je to dobrý a kde ne a kde se hlavně daří. Život nám trochu komplikuje příliv a odliv, který si dělá co chce a jednou je tak, a jednou jinak. Občas se ke skalám brodíme po pás ve vodě, občas závidíme balíkářům, kteří si můžou najmout loďku.

Lezení je super. Poloostrov je rozdělen do 44 lezeckých sektorů, kde si každý najde, co potřebuje. Krátké cesty i několika délkové, zajištěné většinou nejty, borháky a smycemi. Nejčastěji chodíme do sekrotů Thaiwand Wall,123, Defile a do okolí Ton Sai Bay. Nejkrásnější stěny jsou podle nás THE KEEP, HIDDEN WORLD a THAIWAND WALL. Spíš jsou tam nejhezčí cesty do klasifikace 7c, určitě tam zajděte.Občas se pod nástupem stojí fronta, někdy i dlouhá, ale to je daň za popularitu lezení. Lezců je všude dost.

Dny jsou vesměs stejné. Ráno se vstane, na pláži se koupí banánová buchta k snídani, jde se lézt, večer se jde do hospody a pak spát. Tak pořád dokola. Zpestření přinášejí restdays, v kterých navštěvujeme orchideovou zahradu, národní park KHAO PHANOM BENCHA, jezdíme džunglí na slonech a šplháme 600 m po 1237 schodech ke stopě Budhy, kterou zanechal na jednom z vršků.

Pavla začíná tahat, možná proto, že já se s jejíma 5 přece nebudu zahazovat, ale když za mnou přelézá i 6c, říkám si jen, abych jí za pár dní stačil. Já se pořád plácám na cestách okolo 7a až 7b, ale zase mě to baví. Dvakrát se zadařilo i 7c, a to bez velkýho nacvičování.

Poslední týden se mi už nechce lízt. Jen jak vidím skálu je mi blbě. Cíl vylézt tolik a tolik cest jsem si splnil, obtížnost celkem taky, tak kam se honit. Proto se s Pascalem jedeme potápět. Je to pro nás úplná novinka, tak nepočítáme s žádným extrémem.

8 minutová instruktáž na suchu, 10 minutová na mělčině a šup do 11metrů. Pavlínka si to užívá, vždyť je přeci Rybiška a já z prapodivných důvodů pořád né klesnout a spíš stoupám, než klesám. Pascal si mě vždy stáhl na dno a já mu vesele, jak balón, odplaval na hladinu. Závaží jsem měl na normálního člověka, a tak to byla záhada i pro Pascala. Na další ponor jsem vyfasoval ještě o 2 závaží víc a už jsem šel ke dnu. Paráda. Teď jsem si užíval podmořského života já. Pavlu bolely uši, tak šla na hladinu. Ty potvory jsou fakt barevný, tak jako v televizi. Zkoušíme proplout jeskyní, ale je špatná viditelnost, tak to balíme. Taky z toho důvodu, že mi dochází vzduch v lahvi. Pavla za stejnou dobu vydejchala 50 a já skoro 200. Asi moc funim.

Poslední dny jsme už lízt nešli, tak akorát nakoupit různý cetky a sušený ryby do zásoby a 28. února vyrazili směr zimní Praha. Po více než 18 hodinách letu nás vítá zmrzlá domovina.