Expedice Kyrgyzstan 2008 - vytaženo z archívu

 

KYRGYZSTAN EXPEDITION

 

Pohled ze závěsné postele na okolní kopce.

 

37500 korun! Co? No to je váš doplatek za nadváhu. Je to 1500 kč za kilo a máte o 25kg navíc. Tak takhle nějak začal náš rozhovor na letišti a já v tu chvíli myslel, že mě omejou. Nebo, že zůstanu bezmocně na Ruzyni a letadlo mířící směr Bishkek odletí beze mě a Pavly. Nakonec se daří nemožné a z 37500 kč je jen 9000 korun. I tak celkem dost…

 

Je 9. července a letíme směr Moskva – Bishkek – Batken a pak už po svých do vysněného údolí Karasu. Jsme dva Horáček a Pavla a míříme na měsíc a půl vstříc žulovým stěnám. Jinými slovy: MARMOT – ROCK JOY KYRGYSTAN EXPEDITION. Naším hlavním cílem je pokus o prvovýstup v okolí Peaku 4810, vedlejším pak vylézt cokoli, co pustí.

 

V Batkenu nás čeká předem domluvené auto, které nás má rychle a bezpečně odvézt do hor. Pavla je z Lady 1500 poněkud překvapená, ale nedává to moc najevo. Ještě nakupujeme nějaké jídlo – tedy 5kg rýže, cibuli a česnek a už se kodrcáme směr hory. Místy jedeme rychlostí 10km za hodinu, ale i tak se dostáváme před setměním do podhůří. Zde naše cesta  autem končí. Spíme na pastvině u jurty a je nádherná noc.

 

Průvodce Japar nakládá tahačáky na oslíky a koně. Čekají nás 2 dny pochodu do BC.

 

Ráno nakládáme věci na dva oslíky a jednoho koně a začínáme 7 hodinový pochod. Tedy ehmm.. ..7 hodin to mělo být podle našeho průvodce. Vyklubaly se z toho dva dny pochodu. Celkem 48km cestou necestou. K pochodu se toho moc napsat nedá. Jdete dlouho a jdete daleko. Všude je hrozné sucho a vše, co roste, má trny.

Cestou nám 1x spadl osel s většinou věcí z 50m srázu. Přežil. Museli jsme ho pomocí lana tahat nahoru.

Jednou se osel ztratil – tentokráte bez věcí. Hledání zabralo 2 hodiny.

12 hodin jsme museli čekat, až klesne voda v rozvodněné řece a hned na to stavět 20 metrů cesty, protože se utrhl svah, kudy cesta vedla….prostě běžný přístup do skal, ne nepodobný přístupu v Juře.

 

Jdeme cestou necestou.

 

 

Odměnou za útrapy nám byl idylický Base Camp kousek od žulových stěn. Zelená tráva, potůček, stromy, kraví lejna….co víc si může člověk přát. Jsme zde sami.

 

První dva dny se zabydlujeme a stavíme ohradu proti kravám. Ty se potulují ve velkým počtu skrz tábor a sežerou, na co přijdou. My jsme takhle přišli hned první den o mýdlo. Snažíme se zorientovat, která stěna je která a celkem se nám to daří. Pro naše snažení si vybíráme Kirkchiltu (Peak 4507m) a začínáme nosit matroš pod stěnu. Z BC je to slabou hodinu a půl, 500 výškových metrů. V 1200m vysoké stěně jsem vybral směr a začal lézt. Co čert nechtěl, na druhé délce jsem narazil na 2 staré skoby. Plány na prvovýstup v této stěně se nám měnit nechce, ale pokračovat dál také ne. Balíme fidlátka a jedeme zpět na zem. Přesouváme se asi o 300m více doleva, kde vybírám jiný směr. Ze spodu studuji stěnu dalekohledem. Je mi to úplně jasný: krátký komín, pak spára – žábovačka, vejš pěst, plotna…no a dál vidět není. To, co od spodu vypadá jak krásná spára, je nakonec komín a nejde vůbec zajistit. Tak velký friendy se snad ani nedělají. Také vzdálenosti se poněkud liší. To co mělo být 2-3 metry je půl délky a pod.

 

V BC se během 14 dnů udělalo plno.

 

Náš stan, náš hrad.

 

 

Naneštěstí se mění počasí a začíná pršet. Prší vydatně a dlouho. Prší vlastně 14 dní a to je celkem na palici. Moc trpělivosti nemáme a tak se i přes déšť snažíme ve stěně o cosi. Vypadá to asi takto: ráno brzo vyrazit pod stěnu a chvilku si počkat, až uschne. Vyjumarovat 60m na konec první délky. Vylézt 10m a nadávat na déšť a kroupy, co musely nutně přijít. Slanit dolů, schovat se do bivaku pod stěnou a čekat až to přestane. Pak stěna schne a my jumarujeme 70m …Takhle po kouskách fixujeme první tři délky, tedy 180m. Zhruba obden chodíme spát do BC, jinak spíme v bivaku.

 

Příprava věcí do stěny.

 

 

Počasí nám moc nepřeje. Proudy vody nás často vyženou ze stěny.

 

 

Po 14 dnech to počasí vzdalo a my začali opravdu lézt. Pořád sice navlečení v goráčích a čepicích, ale už se alespoň něco dělo. Co se lezení týká, lezli jsme hlavně nahoru, občas doprava, občas doleva…Tahání svině je zážitek sám o sobě a stavění postele druhý. V druhé délce se mnou při slaňování vypadla přepínková skoba a já se prolétl 5m. Ustlal jsem si téměř posraný na polici asi 80m nad zemí a říkal si, že budu dávat skob víc.

 

Někdy se, ale vyhnat nenecháme a pak dlouho sušíme, co se dá (než příjde další potopa).

 

Třetí délka byl celkem těžký kout, kde jsem bojoval víc s nedostatkem materiálu než s obtížema. Vylezeno AF. Na konci C1.

Čtvrtá délka klíčové místo celé cesty. Lezení v plotně, jištění veškerý žádný. 1 microfriend a 3 svázané peckry. Obtíže do 7a AF. Lezu to převážnou část dne. Pavla pak klíčové místo s pomocí. Spíme opět v C1.

 

Náš hotel ve stěně. Týdenní pobyt pro dva lidi na prostoru 2x1m.

 

V sedmé délce je hodně nepříjemný traverz v plotně. V rámci šetření času tluču nýt a dělám kyvadlový traverz asi 15 doleva.

 

S sebou máme tři lana od Bealu: Dvě 8.5mm po 60m a jedno 11mm taky 60. Žádnou statiku. To nám dělá problémy při tahání sviní. Taháme vždy na dvakrát. Malý tahaček s 26 vody plus postel a pak zbytek. Lezu na 11, tahám na zelené 8.5 a Pavla na 8.5 jumaruje a odšprcává tahačák. Je to trochu psycho. Při jumarování je z 8.5 pěkná nudle a občas, když jde lano přes ostrou  hranu, jde z toho trochu strach. Takové úseky se snažíme dojistit.

Tím, že nemáme možnost fixování délek, postupujeme relativně pomalu. Do toho 2x denně prší.

V prvních 7 délkách vrtám 9 nýtů. 4 nýty na štandu, 1 postupový  a  2x2 na zavěšení postele.

 

Není nad rovnou plochu pod nohama.

 

Díky pomalému postupu nám začíná výrazně docházet jídlo. Máme už jen jedno instantní rizoto ke snídani a jedno k večeři a to pro oba dohromady. Šetříme si dva sáčky protejňáku na poslední den a máme hlad. Je nám jasné, že s těmito zásobami dlouho lézt nemůžeme a tak se rozhodujeme buď a nebo. Ráno vyrazíme nalehko a brzy a polezeme, co to dá. Ideálně na velkou polici pod vrcholem, kde chceme skončit.
 

Pátý den vyrážíme tedy nalehko a lezeme dost rychle, stále uhýbaje mírně doleva. Obtíže jsou okolo 6a. Nádherné lezení v pevné skále, kouty a spáry. V jednom místě přelézáme malý vodopád. V 14 délce narazím na starý, zrezivělý vklíněnec. To znamená, že jsme se napojili do další cesty. Lezeme další délku až na podvrcholovou polici. Na vrchol je to ještě pár metrů, ale tlačí nás čas a tak považujeme cestu za ukončenou. Je dost hodin a my máme čelovky 360m pod námi v C3. Začínáme slaňovat. Zatloukám postupně 6 nýtů. Snažím se jet vpravo, co nejvíc to jde. Vždy slanění minimálně 60m. Zázraky se dějí a 6 slanění vyšlo přímo nad postel. Díky Bohu. Kručí nám v břiše, ale jsme tak grogy, že to moc nevnímáme.

 

Suma sumárum: Horáček a Pavla, stěna Kirkchilta, cesta THE ROCK WARRIORS WAY 6c+/7a A1, 15 délek.

 

6. den ráno balíme C3 a začíná cesta dolů. Slaňujeme bez větších komplikací skoro celý den. Dole jsme asi ve 4 hodiny a těšíme se do BC.

 

Slanění zabralo celý den.

 

Dáváme 2 dny rest day. V BC je navíc několik stanů, přišla skupina Rusů. Ti hlaholí po celém táboře a jsou dost otravní. Sedíme si takhle u stanu a najednou je tu ruská návštěva. Rusák si to žene k Pavle a  že on je ruský horolezec, jde lézt na Peak 4810 extrémní cestu, mnoho dní, velký tým a kdesi a cosi. Také, že bude spát v platformě. (samo domo postavenou portledge, spojovanou dřevěnými klíny) I ty děvuška, znaješ što takoje platforma?? Pavla ho suše zpražila pohledem a že samozřejmě. Máme tady jednu od Black Diamond  a právě jsme dokončili prvovýstup na Kirkchiltu. 6 dní ve stěně, 6c+/7a,jen ve dvou. Rusovi spadla brada až ke kolenům a bylo vidět, že má respekt. Se slovy u nás lezou minimálně 3, když dělají prvovýstup, když dva tak jsou Molodci, odpochodoval pryč.Hřálo mě to u srdce a směju se tomu ještě teď.

 

Žlutá stěna/ Yellow wall.

 

 

Další lezecký cíl je Žlutá stěna. V této stěně sestřelovali místní povstalci v roce 2000 Tommyho Caldwella a Beth Rodeem. Chystáme se lézt cestu Diagonála 18délek, 6c+. Je to celkem jednoduché lezení s jedním klíčovým místem v převislé spáře. Dobrý ruce, špatný nohy a jištění, co si člověk založí. Většinou Camalot 4-5. Lezeme to 14 hodin a do tábora přicházíme za tmy.

 

Pořád řešíme problémy s jídlem. Vše instantní nám došlo a tak se nemůžeme pouštět do nějakých větších akcí.

I tak se pouštíme do dalšího prvovýstupu na Sabaku Asana. Po dvou dnech snažení mě zastavuje nechuť bojovat a mokrá převislá spára.

Pavla má ještě dost elánu a tak během následujících pár dní tahá své první prvovýstupy. Na rozlezení cca 60m spárky. Vznikla cesta Rybiščina 4a. Druhá už je poctivá 6a, cca 80m, tedy The way of peaceful warrior.

 

Pavla s Japarovou rodinou v údolí Aksu.

 

Zbytek času trávíme focením, trekingem a hlavně povídáním si o jídle. Poslední týden jíme jen lipjošky a cibuli. Dokonce musíme recyklovat i čaj, což je humus.

 

12.8. začíná naše dvoudenní cesta s oslíky do údolí.

V Bishkeku jsme 14.8 a zbývá nám šest dní do odletu. Z doslechu víme o sportovní lezecké oblasti kus za městem a tak ji jedeme prozkoumat. Je zde asi  30 cest spíše lehčí obtížnosti. Cesty jsou dokonale odjištěny nýty a nejdelší je okolo 28m. My jsme vylezli kromě 3 cest všechno. Nejlehčí za 3, nejtěžší za 8. Trávíme zde dva dny.

Poslední dny výletíme k místnímu Máchovu jezeru – tedy k jezeru Issyk kul.

Pak už jen posledních utracených 450 dolarů za nadváhu a RACH MAT Kyrgyzstan.